Babička Boženy Němcové, s podtitulem Obrazy z venkovského života, patří mezi základní díla naší literatury. Vydaná byla poprvé roku 1855 a Němcová v ní kromě vlastních vzpomínek na dětství v Ratibořickém údolí využila také své znalosti lidových tradic a zvyků. Autorka napsala Babičku ve velmi těžkém období svého života, po smrti syna Hynka. Poetické obrazy Ratibořického údolí a Proškovic domácnosti byly pro ni útěchou a potěšením, a na čtenáře tak působí podobně. Snad i proto se Babička stala druhou nejoblíbenější knihou ve čtenářské anketě „Kniha mého srdce". Na Staré bělidlo přijíždí za svou dcerou a její rodinou babička, která se svou moudrostí a laskavostí stává uznávanou i obdivovanou osobou všech lidí kolem. Babičce postupně začnou naslouchat i lidé ze zámku, včetně samotné kněžny Zaháňské. Němcová kolem babičky, žijící v harmonii s přírodou i s lidmi, vytvořila poklidné vyprávění s řadou „obrazů", zachycujících ve zidealizované podobě venkovský život během plynutí roku. Přesto i ten má své dramatické příběhy, jako je smutný osud bláznivé Viktorky, nešťastně zamilované a z tragické lásky pomatené. Vyprávění plyne klidně a volně, v opakujícím se rytmu života na vsi. Snad proto je dodnes knihou, k níž se čtenáři vrací pro dojemné líčení klidného světa autorčina dětství, kde si lidé pomáhají, rodiny drží pospolu a naslouchají moudrosti starých lidí.